Seriál končí: Poslední obrázky z Afriky

Celkem už osmkrát jste mohli díky poutavým cestopisům Martina Šíla nahlédnou do horké Afriky. Od února jsme vám každých 14 dní na Inreportu nechávali nahlížet do deníčku nadšeného cestovatele a dnes to bude naposledy. Cesta po Africe je u konce, tady je úplně poslední díl velkého cestopisu. Už teď s Martinem plánujeme další podobný projekt - tentokrát by to měly být cestopisy z Francie. Ale to až po prázdninách.

Martin Šíl, 6. 6. 05

Je to tu. Poslední obrázky z Afriky, vzpomínáte? Jak jsme se domluvili, budou to taková okýnka do našeho putování. A to první bude o krajině a přírodě a vůbec prostředí v největším jihoafrickém parku. Jak už jsem psal dříve, je dost různorodá. Od jihu k severu se mění. Jak jedete výš, buš řídne a krajina se vysušuje. A taky ubývá (samozřejmě všechno je relativní) zvířat. Abyste například viděli pro Afriku asi nejtypičtější strom – baobab – musíte do severní části Krugeru. Jsou to krásné stromy, majestátní a mystické. Od chvíle, kdy spatříte první, se začínají objevovat častěji a až k Limpopu – řece, která tvoří severní hranici parku, vás tihle velikáni neopustí.

Ostatně Limpopo byl cíl naší cesty. Chtěli jsme na místo, kde když stojíte, můžete se dívat do tří afrických zemí. Dopředu – do Zimbabwe, která leží na druhém břehu (a kam jsme se měli podívat téměř přesně po roce, ovšem to jsme ještě netušili). Doprava – do Mosambiku, který se táhne odtud až ke břehům Indického oceánu a za sebe – do Jihoafrické republiky. Samozřejmě jsme si nabrali vodu téhle legendární řeky. Byla zakalená a jemný jíl se usadil až po několika týdnech po návratu domů.

V průběhu celého vyprávění jste si mohli všimnout, že jsem takoví lovci – sběrači. S prominutím každý hovínko, které se nám líbilo, jsme museli sebrat a schovat si ho na památku. Na žirafí bobek si jistě pamatujete. Kromě toho jsme ale do bílého golfu naložili i hovínko o mnoho větší. Totiž sloní bobek. Nebojte, vůbec nic ošklivého to není. Sloni totiž mají hodně neúčinné trávení, a tak v tom, co z nich padá na opačném konci než mají chobot, zůstává spousta věcí nestrávených a díky tomu takové sloní hovínko vůbec nesmrdí. Voní. Jako čerstvě nasušené seno. Máme ho na poličce a když je nám smutno, díváme se na něj.

Když jsme u těch hovínek – ještě se nám moc líbily hovniválí kuličky. Hrozně rádi jsme sledovali, jak si brouk valí kuličku a snaží se překonat všechny překážky. Jedou jsme dokonce potkali dva hovnivály, jak se prali o jednu kuličku. Kulička byla naprosto exkluzivní a parádní, takže nebylo divu, že se žádný z nich nechtěl kořisti vzdát. Ani nevíme, jak to dopadlo. Po několika minutách jsme nechali bojovníky jejich sporu a jeli dál. Jednou jsme ale ubohému hmyzákovi připravili ošklivou chvilku. Kuličku jsme mu ukradli. Zkoušeli jsme ji vysušit, abychom ji měli na památku, ale nepovedlo se. Škoda.

Dalšími sbíranými věcmi byly kosti. Původně jsme o kosti a lebky zájem neměli. Potom jsme ale v Kalahari našli lebku gemsboka i s rohy (vzpomínáte?) a něco se změnilo. A když jsme osaměli v Krugeru, pojalo nás takzvané Přemkovo šílenství. Spočívá v tom, že jakmile vidíte kost, musíte ji prozkoumat, případně ulovit, schovat, vzít. Zkrátka vlastnit. Takže jsme se podle toho chovali. Našli jsme třeba krásnou lebku pakoně. Nejdřív jsme ji naložili, ale nakonec jsme uvážili, že moc velká a sundali jsme z ní jen rohy. Krásné setkání jsme zažili s velikou lebkou žirafy - viz titulní snímek. Ležela ledabyle hned vedle cesty. Ovšem takoví blázni, abychom tuhle óbrlebku brali, vážně nejsme. Však jsme taky dostali po návratu od Přemka ukrutně vynadáno. Že jsme prý hrozně nezodpovědní, když jsme ji tam nechali.

Tak úžasnou lebku žirafího samce. Naši námitku, že je velká odbyl slovy, že přece žirafy maj lebku odlehčenou. Ovšem kus žirafy jsme přece jen chvíli vozili v autě. Našli jsme totiž krásnou žirafí nohu. Ale těsně před balením jsme ji nechali v parku, protože nám připadala moc veliká. Poslední příhoda byla dramaticky humorná. Týkala se lebky hrocha. Jeli jsme pomalinku po cestě v poměrně hustém buši. Keře byly místy kolem dvou metrů vysoké. Podrost ale padl za oběť nedávnému požáru. A jak jsme tak vyhlíželi zvířata, najednou jsem měl pocit, že v dálce vidím velikou lebku. Připadala mi jako lebka hroší. Okamžitě jsem volal na Katku, že je tam fakticky velká lebka.

Zastavili jsme a zkoumali ten předmět očima i dalekohledem. Bylo ale dost špatně vidět přes křoviska.
„Já tam jdu, jo? Rychle tam doběhnu, mrknu, co je to a hned jsem zpátky, jo?“ povídám Katce. Ta se ale netváří moc nadšeně. Je to celkem daleko a buš je hustý. Kdo ví, co se kde schovává. Uznávám, že má pravdu. Potkat v polovině cesty nějakou velkou kočku by asi nebylo veselé. Tak chvíli uvažujeme a dumáme, až nakonec převládne rozum a já na výlet za domnělou lebkou zapomínám. A je to moc a moc dobře. Sotva totiž řeknu, že na to prdím a nebudu riskovat, promluví Katka:

„Martí, ještě žes nešel, podívej se na druhou stranu!“ Otočím se a děkuju posledním zbytkům rozumu, které mě asi zachránily život. Jak jsem totiž zkoumali lebku v dálce, ani nás nenapadlo podívat se na druhou stranu cesty. A tam, pod stromem asi pět metrů od auta ležel ve stínu veliký lví samec. Pokukoval po nás a asi si v duchu říkal – bude svačina, nebude svačina…

„Ty brďo…“ povídám a jsem doopravdy rád, že jsem neběžel. Pak mi ale otrne a říkám: „Myslíš, že by mě sežral?“
„To radši nezkoušej,“ odpovídá.
„Když mě by to zajímalo, on jenom leží…třeba nemá chuť.“ „Ty nejsi normální,“ říká Kačenka a asi má pravdu. Zkouším otevřít dveře. Cvak…lev se nepohnul. Pak vystrčím jednu nohu, druhou a postavím se vedle auta. Samozřejmě, že připravený vrátit se jako blesk za dveře a ujet, jakmile by lev jenom mrknul. Ten ale leží a asi netouží po ochutnávce bílého masa. Už nechci víc tahat čerta za ocas. Sedám zpátky a po chvíli dalšího pozorování jedeme dál.

Když už jsme u lvů – další obrázek. Možná bychom mohli říct „Kočičí mozaika“. Pobyt v Krugerově parku přinesl řadu setkání se lvi i s gepardy. Asi si vzpomínáte na setkání s gepardí maminou v Kalahari. Druhou maminu jsme potkali v Krugeru. Kráčela s odrostlým mládětem podél cesty a zkoušela se přikrást ke skupině impal asi dvě stě metrů před námi. Těšili jsme se, že budeme svědky když ne lovu, tak alespoň útoku. Pokazili to ale kočkodani, kteří si gepardů všimli a začali vřeštět. Impaly samozřejmě utekly. Co se týká lvů a setkání s nimi, prim má následující obrázek.

Horké odpoledne. Jedeme na nízký kopec, abychom se podívali na jednu z malých přehrad. U silnice leží ve vysoké trávě samec lva. Díváme se a pak jedeme dál. Při návratu zpět se jen ze zvědavosti stavíme u křoví, kde ležel lev. A on tam je stále. A navíc s celou smečkou! Dva velcí samci – jeden podle všeho slepý na jedno oko. Několik samic a asi pět mláďat. Všichni jsou rozvalení v trávě a jen občas se převalí z boku na bok. Jsou vedle nás tak blízko, že se Kačka bojí stáhnout okýnko úplně. Co kdyby jí tam skočil lev a ukousl jí nos… Dokonce i na fotkách je pak vidět sklo. Nemůžeme se vynadívat. Je to paráda. Při pohledu na lenošící kočky má člověk zkusit si na chvíli jejich život. Ale popravdě – my jsme při africkém pobytu byli stejně požitkářští jako oni.

A nejzvláštnější setkání se lvy jsme zažili v malinkatém kempu Balule. Patřil k Olifants kempu a byl to jen stanový kemp. Tak padesát na padesát metrů. Přijeli jsme v podvečer, právě přestávalo pršet. Správce nám poradil, kam si máme postavit stan. Na malinký hrbolek těsně vedle plotu. Prý to je nejlepší místo, protože občas tam kolem chodí lvi. A tak jsme se uložili ke spánku. Ovšem za chvíli nás probudilo volání. Nevolal to ale správce, nýbrž lvi. Bylo to mručení vášně. Zřejmě se kousek od nás odehrávaly vášnivé lví hrátky. A hráli si celou noc. Za svítání jejich mručení zesílilo a přiblížilo se. Vylezl jsem ze stanu, protože jsem myslel, že jsou už těsně u plotu. Místo toho tam stál správce a poslouchal.

„To jsou lvi, že jo?“ ptal jsem se.
„Jo, lev a lvice,“ odpověděl. V anglickém originále zněla ta věta krásně: „Yes, lion and lady.“ Komu se kdy stane, že se stane svědkem (alespoň na dálku) celonočních lvích námluv. Moc pěkné.

Ještě jedno blízké setkání jsme zažili. V jednom z kempů – Lower Sabie - jsme se v podvečer šli projít. Podél plotu, za kterým tekla řeka Sabie. Po několika krocích jsme potkali hyenu. Stála hned u pletiva a koukala se na nás. Asi chtěla něco na zub. Chvíli jsme se vzájemně pozorovali, ale sotva jsme udělali pár kroku – šup, zmizela v porostu.

Takovýchhle drobných radostí bylo mnoho. Třeba – blížili jsme se k jednomu napajedlu. V takovém zákrutu ve stoupání najednou slon. Přímo na cestě. Dup na brzdu a uvažování, co dál. Před pár hodinami nás totiž jeden honil. Nevíme proč. Všimli jsme si ho teprve když začal troubit a běžel na nás. Netuším, čím jsme ho naštvali. Takže teď jsme byli opatrní. Tím spíš, že po chvilce se objevil další a za okamžik ještě jeden. Tři sloni kousek od nás. Po chviličce zmizeli a my popojeli až k napajedlu. A tam na nás čekala sladká odměna za čekání a nervozitu. Přímo v napajedlu si užíval čtvrtý slon. Jenom kebule s ušima a chobotem mu koukala. Chvílema to vypadalo, že do té vody skáče šipky. Kačka byla v sedmém nebi. Slony totiž miluje a tenhle koupací to byl pro ní ráj. Já byl trochu nervózní, protože cesta končila v napajedlu a nahoře byli někde ti tři další. Kdyby se objevili nahoře nad námi, měli bychom starosti. Naštěstí se neobjevili a my se mohli kochat koupáním. A slon se předváděl, jako by věděl, že v malé bílé věci sedí holka, co se tetelí radostí.

Všechny radosti mají ale svůj konec. I ta naše africká. Bohužel. A pro africký konec se náramně hodí zpívací příhoda. Byl večer. Vlastně už noc. Kolem nás tma, nad hlavou hvězdy a ve vzduchu vůně Afriky. Leželi jsme ve stanu a se zavřenýma očima se chystali usnout, abychom měli síly na další den, když vtom se nocí rozletěla písnička. Krásné černošské zpívání. S Jižním křížem nad hlavou jsme poslouchali tu píseň a bylo nám náramně. Vždycky když ležím někde pod hvězdami, vzpomenu si na to zpívání v Africe. Místo kříže je na obloze Kasiopea, ale jinak je iluze dokonalá.

Odjíždíme a v uších nám ještě zní zpívání, stále cítíme vůni savany a buše a v batozích nacpaných k prasknutí si vezeme všechno, co nám bude naše putování připomínat. Když si sedáme do letadla, je nám strašně smutno. Těšíme se domů, to ano, ale zároveň už se nám stýská po Africe. Odlétáme s pocitem, že se sem už možná nikdy nevrátíme. A z toho pramení ten smutek. Rozumíme všem, kteří se na černý kontinent vracejí zas a znova. V jedné naší písničce zpíváme Afrika v mý duši zpívá, jak šelma chtivá si mě v sobě zamyká. A přesně tak se to stalo. Zamkla si nás k sobě a už nepustí. I teď, když píšu poslední řádky, je ve mně kousek Afriky a tam dole pod obratníkem se na sluníčku vyhřívá kousek malého kluka Martina.

Až někdy nebudete vědět co roupama, vezměte sandály, kraťasy, tričko a foťák a šup do Afriky. Uvidíte, že se vám tam bude líbit. A na pocity a zdání, že se tam nikdy nepodíváte, nedejte. I ten náš strach, že se už nevrátíme, byl úplně lichý. Téměř do roka a do dne jsme byli zpátky. Ale to už je jiná pohádka. A vy si můžete napsat svoji vlastní. Tak jak jsem řekl. Triko a foťák a šťastnou cestu. A pozdravujte tam.

MARTIN V AFRICE.
Na posledním snímku je Martin Šíl pod africkým sluncem.

Přehled vydaných dílu seriálu Afrika:

1. díl (14. února 2005) Vůně Afriky
2. díl (28. února 2005) Vodopády v poušti
3. díl (14. března 2005) Upřímná radost ze žirafích bobků
4. díl (28. března 2005) Drsné přírodě tváří v tvář
5. díl (11. dubna 2005) S pískem mezi zuby na Mys dobré naděje
6. díl (25. dubna 2005) Počkejte, prosím, až uvařím hlavu
7. díl (9. května 2005) Další dobrodružství z Afriky: Večeře s hyenami
8. díl (23. května 2005) Támhle je! Jižní kříž!
9. díl (6. června 2005) Poslední obrázky z Afriky

Diskuzní fórum: Afrika - cestopis Martina Šíla